Listopad 2010

Už zase?

28. listopadu 2010 v 13:02 | argsan |  Co na to říct?
Je možné, že už je zase konec listopadu, začíná advent, sněží a zanedlouho budou Vánoce? A já nemám ještě vůbec nakoupeno. I když se na Vánoce moc těším. Ne kvůli dárkům, ale kvůli pohádkám v televizi, sněhu (tomu prvnímu), scházení se s rodinou, zdobení stromečku a konzumaci cukroví. Na pečení cukroví se nikdy moc netěším, i když včera jsme s mamkou dělaly perníčky. Také vás z citronové kůry bolí hlava? Mě hrozně, ale přežila jsem to, protože jsou vynikající :-) Nikdy jsme perníčky nedělali - začali jsme loni, ale ty se nám nepovedly. Letos jo... Jen nám zbývá je ozdobit. 
Co vy? Jak prožíváte Vánoce? Máte je rádi? Nemáte je rádi? 
Dneska tak trochu budu slavit předem - jdu totiž znovu na nového Harryho Pottera. Předtím jsem byla na premiéře - bylo to skvělé. Jen ta škola potom nemusela být - hrozně jsem tam usínala. Na premiéře jsem dostala plakát, který mi leží nahoře na skříni, protože je moc velký a tím způsobem, jakým jsem ho tam přilepila nedržel.

Svíčka a fialka

19. listopadu 2010 v 17:11 | argsan |  Moje fotky
Dneska jsem opět vytáhla foťák a protože jsem měla zapálenou svíčku, tak jsem ji rovnou vyfotila. Spolu s ní jsem "cvakla" i znovu kvetoucí fialku.
Dále v článku

Nevědomost neomlouvá

19. listopadu 2010 v 17:04 | argsan |  Co na to říct?
Avatar
Menší spoiler - pozor
Musela jsem se dost smát článku na blesk.cz! Když jsem viděla článek "Harry Potter jak ho neznáte: V podprsence!", tak jsem si ho okamžitě chtěla přečíst. Ovšem co jsem se dočetla mě absolutně dostalo. "Ve scéně, kdy se Harry Potter objeví v podprsence, hraje Pottera jeho protivník Fleur, proměněn za jeho osobu. Ten soutěžil proti Harrymu v Turnaji tří kouzelníků ve čtvrtém díle ságy o kouzelnickém světě, který nese název Ohnivý pohár. V této scéně soutěží v pití tajemných lektvarů."
Blesk má asi nové informace - Fleur je on? Děkuji, že už to vím :-D
Nemluvě o tom, že o ní píší jako o "protivníkovi".
"V této scéně soutěží v pití tajemných lektvarů." - Prosím? Je vidět, že ten, co článek psal nemá ani páru o filmu ani o knížce. Odteď ztrácím i ty nejmenší iluze o Blesku, jaké jsem měla (opravdu byly hodně malé). 
A vidím, že nejsem jediná, která si myslí to nejhorší o autorovi toho článku. 3 komentáře pod článkem a všechny píší o tom, jak je autor neschopný si něco zjistit a jaký je článek nesmysl. 
Pokud si chcete celý článek přečíst, tak ho najdete tady.

Mimo tento článek mě ještě pobavil článek o švýcarských kondomech, které se jmenují Harry Popper. Warner Brothers (nebo sám Daniel, ale to mi není z článku jasné) se teď prý soudí se společností Harry Popper.

Takže pokud se chcete zasmát, určitě se podívejte na blesk.cz

Nothing else matters...

16. listopadu 2010 v 14:58 | argsan |  Co na to říct?
Chudáci sousedi!
Proč? Vyzpěvuju si tady písničku Nothing Else Matters a zní to, jako kdyby psa tahali za ocas :-D
Mívám chvíle, kdy mi všechno přijde zbytečné, ale ty trvají tak týden.. Potom si řeknu: "Život jde dál, nemá cenu to řešit a svou špatnou náladou zatěžovat okolí."
Trápení kvůli klukovi? Cha, vždyť to se dá řešit jinak než špatnou náladou! Pro někoho asi těžko, to chápu, ale já to prostě jen na chvíli odsunu stranou a když se to vrátí, tak to řeším rázněji.
Nejde mi to ve škole? Prostě se člověk nesmí flákat a pořádně se snažit. Občas stačí jít spát brzy :-)

Zahrnu sem povrchní problém - třeba to moje zpívání... Prostě hrůza, ale zase mi jdou jiné věci. I když musím říct, že mě jednou brácha pochválil za to, jak zpívám, ale to jsem měla asi opravdu dobrý den :-D

Takže jestli máte špatnou náladu, vykašlete se na ni! Vždycky existuje alespoň jedna věc (nebo jeden člověk), pro kterou se vyplatí mít dobrou náladu :-)

A nakonec videoklip, při kterém jsem si prozpěvovala :-) (a prozpěvuji opět..)


Existuje i u zvířat?

11. listopadu 2010 v 21:56 | argsan |  Co na to říct?
Animace 2
Láska. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč zrovna my jsme ti, kteří se musí zaobírat pojmem láska? Řešit, zda vás druhý opravdu miluje, nebo si na to jen hraje, řešit nevěru a podobné věci.
Proč zrovna my jsme ti, kteří si dlouze a složitě vybírají? Hledáme pravou lásku (většina z nás), ženy brečí, když je jejich vyvolený nechce a muži zuří, když je jejich milovaná podvádí.
Podobnost se zvířaty? Celkem nulová, nemyslíte? Můžu tu povídat o labutích, které si prý jsou věrné až do smrti, ale co ostatní zvířata? Psi, kočky, myši, krávy atp. Jim instinkt velí: Rozmnožujte se. Nic víc, jen další věc, kterou v životě udělají. Neřeší pitomosti jako my. Nebo ano? Existuje láska i u zvířat? Ale to asi nepoznáme...
Ale byli bychom bez lásky šťastní? Líbilo by se nám více žít jako zvířata? Jednoduchá odpověď. Neřešili bychom to. Nevěděli bychom, co je to láska, tedy bychom po tom ani neprahli. Nepátrali bychom po ní.
Právě teď bych byla ráda, kdyby žádná láska neexistovala. Zajímala bych se jen věcmi do školy, prací a... Víte, že mě vlastně už skoro nic nenapadá? Napadla mě televize. Ale v té je každou chvíli nějaká telenovela a ta je o čem? V rádiu - hrozně moc písniček je o čem? Knížky - jasně horory, detektivky, historické romány.. Ale druhá strana? Červená knihovna. Hm? 
Když by neexistovala láska mezi partnery, existovala by láska například mezi matkou a dítětem? Nebo by matka jen dítě nakrmila, naučila ho chodit a poslala ho pryč?
Když už by tedy neexistovala láska, co její protiklad? Nenávist - obešli bychom se bez ní? Podle mě jsou tyto dvě věci od sebe neodlučitelné. Jdou spolu ruku v ruce. Pokud někoho milujete, musíte i někoho nenávidět. Nejde milovat všechny. Stejně tak nejde ani všechny nenávidět. Možná se ozve někdo, kdo mi bude tvrdit, že nenávidí všechny. Ale já vám to prostě nemůžu věřit. Láska JE a to je ten problém...

Premiéra HP7

11. listopadu 2010 v 21:34 | argsan |  Co na to říct?
Avatar
Musím říct, že jsem si opravdu užila sledování londýnské premiéry Harryho Pottera! Škoda, že to bylo jen na počítači. Ale i tak to byl skvělý zážitek. Daniel dokonce zamával do kamery fanouškům na internetu :-) Žádný záznam jsem ještě nenašla, ale kdybyste ho někdo objevili, tak mi napište a zveřejníme to tu, aby se mohl podívat každý, kdo to neviděl :-)
Občas nadávám na televizi Nova, ale teď jsem s nimi naprosto spokojená. Jen díky nim jsem zjistila, že se mohu koukat online a na jejich webu tn.cz jsem to našla :-) Takže děkuji!
A kdo z vás se taky díval? Jestli jo, rozuměli jste něčemu? Mně přišlo, že mluvili úplně srozumitelně :-) Jen na to moje slovní zásoba nestačila, takže jsem jim nerozuměla všechno. Snad se to někde objeví s titulky :-)

Teď o něčem jiném. Vím, že poslední články byly tak trošku nezvyklé pro tenhle blog, ale s tím nic nenaděláte. Prostě mám náladu na přemýšlení a psaní, takže očekávejte další výlevy mého mozku. Jestli to někdo čtete, jsem ráda a jestli ne, nevadí. Každému se to přeci nemůže líbit.

Mějte se hezky!
argsan

Co by dělali?

11. listopadu 2010 v 7:27 | argsan |  Co na to říct?
Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli opravdu znáte své přátele?
Napadlo mě - být jeden den neviditelná. Mohli byste si chodit, kam byste chtěli. Kdybyste se šli podívat, co dělají vaši přátelé, jste si jistí, že byste viděli to, co si myslíte? 
Naši přátelé se nemusí chovat vždy tak, jak se chovají, když jsme s nimi. Neříkám, že bychom chozením potajmu za nimi zjistili nějakou jejich úchylku, ale mohli bychom vidět, jestli se náš přítel chová k ostatním tak, jak říká. Nebo jak se ostatní chovají k němu. Pokud vám tvrdí: Jasně, nevšímám si jí, ona mě taky ne... Ale potom byste třeba viděli, že to tak není, že ten člověk vašemu příteli nějakým způsobem ubližuje.. Co byste dělali potom? Vynadali byste člověku, se kterým se přátelíte, že vám nic neřekl, nebo byste šli za tím druhým a vynadali jemu?

Jinak. Také by mě zajímalo, jak bych vypadala, kdybych se na sebe mohla podívat očima přátel. Jen tak, podívat se, jak se chovám a vědět, jak na to opravdu reaguje můj kamarád. Pomohlo by mi to nějak?

Něco neskutečně nádherného

10. listopadu 2010 v 20:19 | argsan |  Co na to říct?
Na tanečním parketu se střídalo mnoho nohou, které patřily tančícím párům. Jedni se pohybovali nejistě, jiní zbrkle, avšak pár, který jsem pozorovala, se pohyboval úplně jinak než všechny ostatní. Jejich nohy byly v neobvyklém souladu. Snad jako kdyby se jejich nohy pohybovaly samy a nepotřebovaly vedení. Tančící dívka se na špičkách skoro vznášela v náručí vysokého chlapce. I kdyby spadla, což při pohledu na ni bylo zcela nepřípustné, chlapec by ji svýma silnýma rukama bez pochyb zachytil. Mohlo by se zdát, že chlapcovy nohy, na první pohled velké, nemohou zvládnout takovou spoustu pohybů, ale stačilo se pár vteřin dívat a bylo jasné, že nezáleží na tom, jak jsou nohy velké, ale na tom, co umí.
Bylo to jako vidět tančit dvě nadpozemské bytosti. Dívčina večerní róba se třpytila ve světle lamp a vlnila se ve víru tance. Její vlasy poletovaly kolem šťastného obličeje, ze kterého koukaly dvě nádherné oči, které s nadšením pozorovaly obličej tanečního partnera. Ten dívce oplácel úsměv se stejným nadšením, s jakým ji vedl po parketu.
Nebyla jsem jediná, kdo se na tančící pár díval s obdivem, a ani jediná, která toužila po tom, aby směla být na místě té nádherné dívky.
Jelikož jsem se zamyslela nad tím, jak by to bylo nádherné, tak jsem si ani nevšimla, že pár přestal tančit. Chlapec krok poodstoupil, pomalu se uklonil, poděkoval za tanec a omluvil se, že musí odejít. Pomalu jsem zvedla hlavu, podívala se na něj, on se s elegancí otočil a vykročil mým směrem. Bylo to jako kdyby byl seslán odněkud shora a proto mu nic nestálo v cestě. Tančící lidé jakoby mimochodem utvořili volné prostranství jen aby mohl projít. Každý jeho krok byl naprosto bezchybný jako předtím jeho tanec. Už byl dva kroky ode mě, ale obraz se rozplynul jako ranní mlha. Zvedla jsem hlavu z polštáře a setřela slzu, která mi kanula po tváři.

Argument

7. listopadu 2010 v 12:05 | argsan |  Co na to říct?

Dívka sedí u počítače a poslouchá svou oblíbenou píseň. Přes sluchátka nezřetelně slyší něčí hlasy. Pro jistotu si sluchátka sundá, jestli ji někdo nevolá, ale po chvíli si je zklamaně zase nandá. To se jen rodiče hádají. Nic, o co by se ona měla zajímat. Takhle je to teď pořád. Rodiče jsou ráno kamarádi, v poledne už ale na sebe znovu křičí.

Dívka přidá na hlasitosti, aby nemusela poslouchat ta jejich slova.

Na chvíli se jí v očích zalesknou slzy. Přemýšlí o tom, jestli za to nemůže ona. Za věčné hádky rodičů. Zdá se to být jen mezi nimi, ale když člověk nakoukne pod slupku toho všeho, může zjistit, že se matka dvou dětí nezlobí jen na svého muže, protože jí s ničím nepomáhá, ale zlobí se i na děti. V jejích očích jsou děti málo soběstačné, neumí nic udělat bez pokynů matky a proto si připadá vytížená. Nejspíš si asi také připadá, že jí za to, co dělá, nikdo nevzdává tolik úcty, kolik si zaslouží.

Otec se očividně snaží zachovat chladnou hlavu a nepouštět se s manželkou do velké hádky. Prostě ji nechá, ať se vykřičí. Jenže asi po deseti minutách navážení se do jeho samotného to už nevydrží a přejde z obrany do útoku. To matce dodá další elán k hádce a nenechá se přebít žádnými argumenty.

Písnička přestane hrát a dívka si uvědomí, že už se rodiče nehádají, je klid. Slyší jen zvuky televize, kterou má zapnutou její bratr, a cinkání matkou umývaného nádobí. Přesto si ale dívka nemyslí, že by to mělo skončit. Rodiče jen nabírají síly k další hádce. Může jen doufat, že ta další se znovu uklidní a nevyvrcholí to v nějaký nežádaný konec.